Baroko

Baroko je víc než jeden kunsthistorický směr. Baroko se stalo označením celé jedné epochy s jejím duchem a jejími životními formami od architektury, malířství, hudby, literatury až k módě a k zahradnictví. Počátek byl na konci 16. století v Itálii. V polovině 18. století bylo baroko vystřídáno klasicismem. Rozlišujeme několik fází: rané baroko (do cca r. 1650), vrcholné baroko (cca 1650-1700), pozdní baroko (cca 1700-1730) a rokoko (cca 1730-1760/70). Rokoko lze ovšem považovat i za vlastní stylovou epochu. Výraz „baroko“ pochází z portugalštiny a znamenalo to „křivý“, „nepravidelný“.

V době protireformace chtěla římskokatolická církev udržet a znovu získat své věřící tím, že působila především na pocity člověka a sdělení víry přizpůsobovala i jednoduchým lidem. V období absolutismu chtěla knížata svou moc ukázat v celém svém přepychu. Velkým příkladem toho byl francouzský „král Slunce“ Ludvík XIV. se zámkem Versailles. Barokní umění mělo udivovat a překonávat očekávání. Byly zdolávány hranice různých uměleckých forem v architektuře, sochařství i malířství. Vznikala všeumělecká díla, což je nejvíce vidět na barokní opeře. Znázorňované obsahy pocházely z církevní oblasti křesťanské tradice, případně z řecké mytologie. Podstatnými tvůrčími elementy jsou štuk a dřevořezby, často s bujnými ornamenty a se zálibou v symetrii. Toho se vzdal rokokový štuk ve prospěch volných forem.

I luterské kostely byly po třicetileté válce stavěny či přestavovány v barokním slohu („barokizace“). Přepych se rozvíjel jen zdrženlivě, ale nešetřilo se obrazy a sochami, zástupy andělů a ornamentů, které měly potěšit oko, a především smysluplně podpořit zvěstování. Umělecká kvalita je rozdílná: od dvorních umělců – především excelentních štukatérů a mistrovských řezbářů a malířů – až po jednoduché „selské baroko“. V markrabství Brandenburg-Ansbach se orientovali více na klasicistní baroko, které panovalo ve Francii.

(O baroku obecně velmi podrobně na wikipedii:https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Baroko)